Není důležité, co si myslíme, ale jak myslíme.

Jeden člověk řekne: „Já si myslím, že to je tak.“
Druhý člověk řekne: „Já si myslím, že to je jinak.“

První člověk je věřící člověk nebo obdobně myslící na základě přijatých myšlenek. A ten druhý je vědecky a racionálně smýšlející člověk.

Při prvním setkání je ihned zřejmý veliký rozdíl v tom, co si myslí o různých tématech. Například jak vznikl vesmír, jak vznikl člověk, je země kulatá nebo plochá, obíhá Slunce kolem Země nebo naopak, máme duši, je život po smrti, budeme trestáni po smrti?

Tyto myšlenky každého z nich se značně liší. A často jsou to neslučitelné myšlenky a protiklady. Je možné, že se sejdou a budou se věnovat rozebíráním myšlenek každé ze stran jednu po druhé. Tato diskuze by mohla zabrat velmi dlouhou dobu.
Ovšem brzy bude odhaleno, že skutečná báze těchto rozporů, které mají, je někde jinde. Úplně jinde.

Problém není primárně v myšlenkách ani v jiném obsahu mysli, ale je ve způsobu, jakým tito dva lidé myslí. Jejich způsob vyhodnocování informací a třídění toho, co je pravdivé nebo pravděpodobné a co nikoliv, je značně vzdálen. Jejich sebereflexe a důraz na podrobné zkoumání, zda se nestali oběti klamu nebo sebeklamu, je opět značně vzdálen.

Tedy pokud jedna strana nepovažuje za nutné velmi pečlivě informace třídit a testovat a hodnotit a zbavit se všech forem nepřesných informací a sebeklamů, pak je jisté, že tato strana nepovažuje jasné a přesné myšlení za prioritu. Následně myšlení bude zmatené a nepřesné. A z důvodu této nepozornosti pak ani neví a ani jí nepřijde na mysl zkoumat, jaké negativní následky může případně mít takové nepřesné myšlení na ostatní nebo na něj samotného. A tak příležitost pozorovat tento fakt, jak v rámci naší lidské historie ale i soukromě, zůstane nevyužita. Není tady nic skutečně skrytého, ale někdy je historie lidská i osobní upravována a přikrášlována podle toho, co se naší mysli zrovna hodí. Je zřejmé, že lidská mysl má velikou kapacitu k sebeklamu a případně i k předstíraní a klamu ostatních.

Pokud nebudeme vnímaví k tomuto rozdílu v přístupu k procesu myšlení jako k něčemu nezávislému na obsahu mysli, nebudeme schopni nastoupit na cestu lidské emancipace. Protože touha po emancipaci, která vychází a je aplikována zmatenou myslí, je touha, která opět přinese jen své vlastní ovoce, a to je jen další zmatek a z něho vyplývající lidské a osobní utrpení.

Je jedno jako formu vyjádření si takováto touha zvolí: oddanost, meditaci, koncentraci, lásku, fyzické cvičení. To vše bude pouhá recyklace starých myšlenkových vzorců. Protože není důležité to, co si myslíme, obsah mysli anebo zda nemyslíme (např. jako výsledek cvičení), ale jen to, jak myslíme.
Vize, pocity, zjevení, zkušenosti, realizace a různé stavy jsou to samé – pokud se to, jak myslíme, kvalitativně nezlepší, pak se nic nezměnilo. Především pokud samotný přístup jednotlivce k tomu, jak myslí, zůstává nedotčen, pak je jisté, že osobní emancipace zůstává rovněž nedotčena.

Dnes se zdá, že všichni mají zájem o duchovní diskusi, posvátno, new age, yogu, esoterní zkušenosti, nové i staré postupy a metody, ale nikoho nezajímá samotný fakt, jak nakládají s tímto obsahem mysli. Vyměnit jeden obsah mysli za jiný není důvod k oslavě. Je to jen znak, že opět obsah je důležitější než kontext, způsob myšlení, uchopování daného obsahu.

Mnozí lidé se zabývají meditací a různými metodami nebo obecně tvrdí, že mají zájem o zlepšení své anebo celkově lidské situace. Ale tato situace jen důkazem hluboké zmatenosti bez ohledu na to, jaké nové nebo staré aktivity používají jako masku své zmatenosti.
Nic nového pod sluncem.

Tisíce let proběhlo… tisíce bohů… tisíce metod… tisíce teorií… A co máme dnes za výsledek?
Alespoň jedna věc je již lépe vidět z naší historie:

Není důležité, co si myslíme, ale jak myslíme.

(Visited 48 times, 1 visits today)